Rosénová uvádí, že Göransson nikdy nebýval bez peněz, ale že neví, jak je získával. O tom, že by prodával narkotika, nebo o jiné jeho činnosti jí není nic známo.

Rönn si přečetl, co napsal. Měl tak drobný rukopis, že se mu to všechno vešlo na necelou stránku kancelářského papíru. Vložil si list do aktovky, zápisník si zastrčil do kapsy a šel vyhledat Suna Björka.

Děvče z pramice na něho čekalo u novinového stánku na Mariánském náměstí.

"Já tam s tebou nepůjdu," řekla. "Ale mluvila jsem se Sunem, takže ví, že přídeš. Doufám, že jsem neprovedla nějakou blbost.

Já nejsem žádná práskačka."

Dala mu adresu na Tavastskou ulici a zmizela směrem ke Zdymadlu.

Sune Björk byl mladší, než Rönn očekával, nemohlo mu být víc než pětadvacet let. Měl světlé vousy a vypadal docela slušně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl narkoman, a Rönn se v duchu podivil, co tohohle mladíka přivedlo dohromady s mnohem starším a sešlejším Göranssonem.

Jeho byt se skládal z pokoje a kuchyně a velice skromného zařízení. V pokoji se Rönn usadil na jediné židli, která tu byla, a Björk si sedl na postel.

"Prej sháníte informace o Nissovi," začal mladík. "Musím se vám přiznat, že toho o něm moc nevím, ale napadlo mě, že byste si moh odnést jeho věci."

Naklonil se nad postel, vytáhl papírovou nákupní tašku a dal ji Rönnovi.

"Když odcházel, tak to tady nechal. Něco si vzal s sebou. Tohle je většinou prádlo. Cennýho tam není nic."

Rönn vzal tašku a postavil si ji na zem vedle židle.

"Moh byste mi říct, odkdy jste se s Göranssonem znal, kde a jak jste se seznámili a jak došlo k tomu, že u vás bydlel?"

Björk se uvelebil na posteli s nohama křížem:

"To bych moh, proč ne," řekl. "Vrazil byste do mě cigaretu?"

Rönn vytáhl balíček cigaret, jednu z nich vytřepal a nabídl Björkovi. Ten uštípl filtr a zapálil si.

"To bylo tak. Dyž sem byl jednou U františkána na pivě, tak u stolu vedle seděl Nisse. Nikdy předtím jsem ho neviděl, ale dali jsme se do řeči a von pak vobjednal víno pro oba. Byl mi docela sympatickej, takže dyž zavírali a von řek, že nemá bejvák, tak sem ho vzal sem. Dost jsme toho ten večer vypili a druhej den sme šli do Södergärdu se najíst a něco vypít a von platil. To bylo asi tak třetího nebo čtvrtýho září, přesnějc to nevím."

"Nevšim jste si náhodou, že byl narkoman?" zeptal se Rönn.

Björk zavrtěl hlavou.

NILS ERIK GÖRANSSON

Narozen ve finské obci města Stockholmu 4.10. 1929.

Rodiče: Algot Erik Göransson, elektrikář, a Benita Rantanenová.

Rozvedeni roku 1935, matka se odstěhovala do Helsink a syn připadl otci. G. bydlel u otce v Sundbybergu do roku 1945.

Po sedmileté školní docházce se dva roky učil malířem. 1947 se odstěhoval do Göteborgu, kde pracoval jako malířský učeň.

1. 12. 1948 se v Göteborgu oženil s Gudrunou Marií Svenssonovou.

Rozveden 13: 5. 1949.

Od června 1949 do března 1950 plavčík na lodích akc. spol. Svea, plavba po Baltském moři. 1950 se odstěhoval do Stockholmu. Do listopadu 1950 zaměstnán u malířské firmy Amandus Gustafsson.

Výpověď pro opilství v pracovní době. Pak to s ním šlo rychle z kopce. Jenom příležitostné práce jako noční recepční, poslíček, nosič, skladník, apod., a vedle toho to pravděpodobně zkoušel s drobnými přestupky méně vážné povahy. Nikdy nebyl zadržen na základě podezření ze zločinu, avšak několikrát předveden pro opilství. Někdy používal dívčí jméno své matky Rantanen. Otec zemřel 1958 a od té doby až do roku 1964 bydlel v jeho bytě v Sundbybergu. 1964 vystěhován, protože tři měsíce neplatil činži.

Někdy během roku 1964 patrně začal používat narkotika. Od té doby až do své smrti neměl trvalé bydliště. V lednu 1965 se nastěhoval ke Gurdi Löfgrenové, ulička kapitána Karla 3, a s ní žil až do jara 1966. On ani Löfgrenová neměli po tuto dobu žádné trvalé zaměstnání. Löfgrenová byla v evidenci mravnostní policie.

Vzhledem ke svému věku i zjevu nemohla v tomto období prostitucí moc vydělat. I ona užívala drogy. Na začátku března 1967 se seznámil s Magdalenou Rosénovou, zvanou Plavá Malin, a u ní v Dělnické ulici bydlel do 29. 8. 1967. Od počátku září do poloviny října letošního roku bydlel přechodně u Suna Björka.

Léčení pohlavní nemocí (kapavka) podroben dvakrát, a to v období říjen-listopad v nemocnici sv. Görana.

Matka vdaná podruhé, od r. 1947 bydli v Helsinkách. O synově smrti vyrozuměna písemně.

Mělo to mimo jiné za následek, že s policií pociťovali zcela výjimečně upřímnou solidaritu a většina z nich neměla nic proti tomu co nejvíc jí vycházet vstříc, aby vraha už konečně dopadla.

Tato ochota nemálo pomohla Rönnovi, který sháněl informace o Nilsi Eriku Göranssonovi. Velmi brzo pochopil pohnutky těchto neobvykle ochotných lidí, ale přesto jejich ochotu velmi oceňoval.

Několik nocí strávil úsilím navázat kontakt s lidmi, kteří Göranssona znali. Vyhledával je v demolicích, po hospodách, v pivnicích, v lokálech, kde se hrál kuželník, a ve svobodárnách.

Všichni nebyli stejně ochotni podávat informace, ale mnozí ano.

Bylo to na svátek Lucie, když našel na prámu u Jižního mälarenského nábřeží děvče, které mu slíbilo, že ho nazítří večer seznámí se Sunem Björkem, u něhož Góransson několik týdnů bydlel.

Nazítří byl čtvrtek a Rönn, který předtím během několika dní spal jenom tři hodiny, tentokrát prospal celé půldne. V jednu hodinu vstal a pomohl své ženě balit. Přemluvil ji totiž, aby vánoce strávila u rodičů v Arjeplogu, protože předpokládal, že mu letos na vánoční oslavy nezbude čas. Když svou ženu doprovodil na nádraží, vrátil se domů, vzal tužku a papír a zasedl ke stolu.

Položil si před sebe Nordinovo hlášení a svůj zápisník, nasadil si brýle a pustil se do psaní.

Kollberg přečetl pečlivě celý spis slovo za slovem.

Trvalo mu to přesně týden. V úterý večer osmnáctého prosince 1967

dočetl poslední stránku. Pak se podíval na svou ženu, která už několik hodin spala s tmavou rozcuchanou hlavou zabořenou do polštáře. Ležela na břiše s pravým kolenem skrčeným a s pokrývkou shrnutou až k pasu. Z obývacího pokoje uslyšel šramot. Byla to Äsa Torellová, vstala a šla se do kuchyně napít vody. Ještě pořád trpěla nespavostí.

Žádná skulina v tom není, říkal si Kollberg. Nic, čeho by se člověk mohl chytit. Zítra si pořídím seznam všech vyslechnutých a všech, kteří průkazně s Terezou Camaráo přišli do styku.

Uvidím, kolik z nich ještě žije a co dělají.

Konec dvacáté páté kapitoly Dvacátá šestá kapitola

Od onoho dne, kdy v autobuse na Severonádražní ulici kdosi vystřelil sedmašedesát ran, uplynul měsíc, a devítinásobný vrah byl ještě na svobodě.

Netrpělivost projevovali nejen nejvyšší šéfové, policie a tisk.

Objevila se i v dopisech čtenářů redakcím. Byla tu i další kategorie lidí, kteří měli obzvláštní zájem na tom, aby už byl viník konečně za mřížemi. Byla to kategorie obvykle nazývaná podsvětí.

Většina kriminálních existencí žila v posledních měsících v nucené nečinnosti. Dokud policie pracovala na plné obrátky, musela kriminální činnost polevit. V celém Stockholmu nebyl jediný zloděj, narkoman, překupník narkotik, kasař nebo pasák, který by si nepřál, aby pachatele hromadné vraždy co nejdřív zašili a policie se zase mohla plně věnovat demonstrantům a špatně zaparkovaným autům a je nechala v klidu pracovat.

A neřekl nám nic,

protože věděl, že by se mu někteří z nás vysmáli. Když řekl Hammarovi, že nic příliš starého nechce, tak už byl ve skutečnosti rozhodnut pustit se právě do případu Tereza.

Když Tereza Camaráo ležela v márnici, Stenströmovi bylo dvanáct a pravděpodobně ani nečetl noviny. Zřejmě si myslel, že se na to právě díky tomu bude dívat nezaujatýma, nezmýlenýma očima.

Prostudoval celý tenhle spis."

"A co zjistil?"

"Nic. Protože v tom spise není co zjistit. Není tam vůbec, ale absolutně nic, čeho by se kdokoli mohl chytit a na co by mohl navázat."

"Jak to víš?"

Martin Beck se na Kollberga zadíval vážným pohledem.

"Vím to, protože jsem před jedenácti lety udělal přesně totéž.

A taky jsem na nic nepřišel. Neměl jsem žádnou Äsu Torellovou, na které bych prováděl sexuálně psychologické pokusy. Když ses mi o tom zmínil, hned jsem věděl, kolik uhodilo, ale neuvědomil jsem si, že o Tereze Camaráo nevíš tolik co já. Mělo mě to hned napadnout, hned jak jsme v jeho psacím stole našli ty fotografie."

"Tak on na to šel s psychologií!"

"Ano. Nic jiného už se vyzkoušet nedalo. Jedině najít si někoho, kdo by se v každém ohledu podobal Tereze, a sledovat jeho reakce.

Má to koneckonců hlavu a patu. A to tím spíš, že někoho takového měl doma. To byla jediná věc, kterou ti, co to vyšetřovali, opomenuli. Jinak neopomenuli naprosto nic. Ledaže..."

"Co jsi chtěl říct?"

"Ledaže by se obrátil na nějakého jasnovidce. Ale to už kterási hlavička udělala. Ve spisech je o tom dokonce zmínka."

"Ale z toho všeho ještě pořád nevyplývá, co dělal v tom autobuse."

"To máš pravdu."

"Několik věcí si přesto ověřím," řekl Kollberg.

Kollberg vyhledal Henriqua Camaráo, který si teď říkal Henrik Caam. Byl to obtloustlý muž středních let. S povzdechem se podíval,po své světlovlasé, velice reprezentativní paní a třináctiletém synáčkovi v sametovém saku s beatlesáckým účesem a řekl:

"Kdy už mi s tím dají pokoj! Naposled u mě byl jeden mladý detektiv v létě a..."

Kollberg si dále ověřil, jaké měl pan Caam večer třináctého listopadu letošního roku alibi, a zjistil, že dokonalé. Vyhledal také muže, který před osmnácti lety Terezu fotografoval. Našel úplně zalkoholizovaného, bezzubého; zestárlého zloděje v cele uzavřeného pavilónu věznice na Längholmenu. Dědek sešpulil pusu jak stvořenou na pití a řekl:

"Terezie? Kdo by se na ni nepamatoval? Ale před pár měsíci tu už jeden polda byl a taky se mě ptal, jestli..."

"Cítil se zostuzen, a ne neprávem, tak si dal změnit jméno a požádal o švédské občanství. Seznámil se s nějakou moc a moc dobře vychovanou dívkou ze Stocksundu, oženil se, má dvě děti a dodnes žije šťastně ve vile na Lidingö. Měl stejně neotřesitelné alibi jako vor kapitána Cassela."

"Jako co?"

"Lodě jsou to jediné, o čem nic nevíš. Až se podíváš do těchhle desek, tak pochopíš, kam Stenström chodil na některé ze svých nápadů."

Kollberg se podíval na desky.

"Kristepane," řekl, "takovou ženskou jsem v životě neviděl. Kdo ,to fotografoval?"

"Člověk, který rád fotografoval, měl perfektní alibi a žádného renaulta. Ale na rozdíl od Stenströma ty fotky prodával, a to s nemalým ziskem."

Chvíli mlčeli. Nakonec řekl Kollberg:

"Co ale může tohle mít společného s tím, že Stenström a osm dalších lidí bylo o šestnáct let později zastřeleno v autobuse?"

"Vůbec nic," odpověděl Martin Beck. "A teď se tedy vrátíme k choromyslnému vrahovi, který chtěl upoutat pozornost a vyvolat senzaci."

"Proč se vůbec o ničem nezmínil..." začal Kollberg, ale nedořekl to.

"To je právě ono," pokračoval Martin Beck. "To všechno se teď vysvětlí, a docela přirozenou cestou. Stenström probíral nevyřešené případy. Protože byl ctižádostivý a navíc ještě pořád i trochu naivní, vybral si ten nejbeznadějnější případ, jaký vůbec mohl najít. Kdyby se mu podařilo vyřešit případ Tereza, dokázal by jako detektiv něco, co by bylo naprosto bez obdoby.

Neměl ten večer co dělat, Tereza se mu líbila, a není divu, byla velmi hezká. Začal s ní flirtovat. Přítelkyně, která znala Tereziny přísné zásady, si šla klidně lehnout na pohovku v hale, kam bylo z pokoje slyšet. Ten chlapík přemlouval Terezu nejmíň desetkrát a Tereza ho desetkrát odmítla. Pak ji zvedl ze židle a odnesl ji do ložnice. Tereza předtím ve svém pokojném manželství vůbec nepoznala, co to je dosáhnout orgasmu. Když ji ten mladík odnesl do ložnice, měla deset orgasmů za sebou.

Probudil v rezervované chladné Tereze pocity, o jakých neměla tušení. K ránu řekl ahoj a odešel. Volala mu celý týden desetkrát denně. Pak už o ní nikdy neuslyšel. Oženil se se svou dívkou a od té doby žil velice spokojeně. V těchhle spisech je s ním deset výslechů. Proprali ho odshora dolů, ale měl alibi a kromě toho neměl žádné auto. A byl to velice spořádaný člověk, žil se svou manželkou ve šťastném manželství a nikdy svou ženu nepodváděl."

"A Tereza začala střečkovat?"

"Ano: Doslova. Utekla z domova, její muž ji zavrhl a společenské kruhy, se kterými se stýkala, taky. V průběhu dvou let žila krátká údobí asi s tuctem mužských a měla sexuální styk asi tak s desetinásobkem. Byla nymfomanka; spokojila se s kýmkoli, ze začátku zadarmo, ale ke konci za to tu a tam vzala i peníze.

Pochopitelně nenašla žádného, který by to s ní vydržel delší dobu. Mezi ženskými neměla vůbec přítelkyni. Sestup na společenském žebříčku proběhl velmi rychle. Po půl roce se už stýkala jenom s lidmi bez trvalého bydliště, které jsme tehdy počítali k podsvětí. Kromě toho začala pít. Mravnostní policie ji znala, ale jejímu tempu nestačila. Někdo navrhl, aby jí přišili potulku, ale než se k něčemu rozhoupali, bylo po ní."

Martin Beck ukázal na hromadu hlášení a pokračoval:

"Je tu několik výslechů mužů, kteří ji znali. Říkali, že byla naprosto neodbytná. Většina partnerů se ji zděsila hned napoprvé, zvlášť ženatí, kteří na ni narazili při ojedinělých flámech.

Znala spoustu podezřelých individuí a polovičních gangsterů, zlodějíčků, devizových podvodníků, kšeftařů s motocykly a podobně. To byla tehdejší galerka, jistě si na to vzpomínáš."

"Co se stalo s jejím mužem?"

Kollberg chvíli mlčel. Pak řekl:

"Co se stalo ten den, kdy, jak jsi říkal, Tereza rázem změnila způsob života? V květnu devětačtyřicet?"

Martin Beck se zahloubal do spisů a začal:

"Zažila jakýsi šok, který v ní vyvolal zvláštní psychologický fenomén. Je to psychofyzický stav, který se vyskytuje poměrně zřídka, i když na druhé straně není nijak abnormální. Tereza Camaráo vyrostla ve vyšší společenské vrstvě, její rodiče byli katolíci a ona samozřejmě taky. Když se vdala, bylo jí dvacet a byla panna. Se svým mužem žila čtyři roky a žili spolu typicky švédským způsobem života, přestože oba byli cizinci. Splynuli tu s prostředím, které je typické pro počestnou vyšší střední vrstvu. Tereza byla rezervovaná, rozumná a klidné povahy. Její muž pokládal manželství za šťastné. Podle výroku jednoho lékaře, jak to tady čtu, byla typickým produktem obou těchto prostředí, to jest striktně katolické vyšší vrstvy a striktní švédské měšťanské vrstvy se všemi morálními tabu, která obě tato prostředí udržují, nemluvě ani o součtu těchto tabu.

Patnáctého května devětačtyřicet byl její muž na služební cestě v Norrlandu a Tereza šla s přítelkyní na přednášku. Tam potkali starého známého té přítelkyně. Šel s nimi do bytu Camaráových na Torově ulici, kde přítelkyně měla u Terezy přenocovat, protože její muž byl taky pryč. Pili čaj a trochu vína a bavili se o přednášce. Ten známý byl v rozhárané náladě, protože měl jakési nedorozumění se svou dívkou, kterou si ostatně brzy nato vzal.

"Hm. A tím..."

"Ano, tím okamžikem bylo celé pátrání stejně mrtvé jako přeleželý uzenáč. Bylo zkrátka a dobře skončeno. Naprosto dokonale skončeno a uzavřeno. Jediná vada byla, že Tereza Camaráo byla fakticky zavražděna a nikdo nevěděl kým. Poslední oživení případu Tereza se datuje z roku devatenáct set dvaapadesát, kdy dánská, norská a finská policie sdělily, že ta zatracená kára nemohla být ze Skandinávie. Přibližně zároveň s tím zjistil švédský celní úřad, že nemohla přijet ani z ciziny. Tehdy, jak jistě víš, ještě nebylo tolik aut a k převozu auta přes hranice byly zapotřebí všelijaké formality."

"Vzpomínám si. A ti svědkové..." "

"Ti dva, co jeli kolem autem, pracovali spolu v autodílně, jeden z nich jako dílovedoucí a druhý jako mechanik. Ten třetí taky rozuměl autům. Povoláním byl... hádej?"

"Ředitel renaultky."

"Ne. Nadstrážmistr. Odborník dopravní policie. Jmenoval se Carlberg, mezitím zemřel. Ale ani tenhle bod neodbyli jen tak.

Už tehdy jsme se začínali trochu zabývat psychologií svědectví, takže ti tři byli podrobeni různým testům. Museli určit různé typy aut podle siluet z diapozitivů. Všichni tři rozeznali veškeré běžné typy aut a ten dílovedoucí poznal dokonce všelijaké zpotvořeniny jako hispano-suize a pegaso. Nespletl se dokonce, ani když mu promítli siluetu auta, které neexistuje.

"Řekl třeba: předek je Fiat pět set a zadek dyna panhard."

"To je ovšem konec," řekl Kollberg. "Co si mysleli chlapci, kteří to vyšetřovali? Myslím čistě soukromě?"

"Mysleli si asi tohle: Vrah je ve spisech, je to některý z té spousty chlapů, co s Terezou Camaráo spali, a uškrtil ji v některém z těch záchvatů, při kterých dochází k sexuálním vraždám. Vyšetřování uvízlo na písku, protože někdo při kontrole všech těch renaultů na nějaký detail zapomněl. A proto to zkontrolujem znova. A pak ještě jednou. A nakonec došli k závěru, a právem, že už uběhla příliš dlouhá doba a stopa vychladla.

Pořád si ještě mysleli, že kontrola aut v některém bodě selhala, ale že už je pozdě s tím něco dělat. Jsem si jist, že třeba Ek, který byl tehdy u toho, si to myslí dodnes. A když se to vezme kolem a kolem, tak si to vlastně myslím taky. Jiné vysvětlení prostě neznám."

"Ale? Tak pokračuj!"

"Ale pokud jde o zaparkované auto, vypovídali všichni tři svědkové souhlasně. Nezávisle na sobě potvrzovali, že to byl francouzský vůz, a to renault, typ CV-4, model, který přišel na trh v sedmačtyřicátém a pak se s nepatrnými obměnami vyráběl řadu let."

"Renault CV-4," opakoval Kollberg. "Ten jim vymyslel Porsche, když byl ve Francii jako válečný zločinec. Zavřeli ho'do vrátnice továrny na auta a nechali ho rýsovat. Pak ho, mně se zdá, pustili. Vydělali na tom autě miliardy."

"Tvé znalosti z nejrůznějších oborů jsou obdivuhodné," řekl suše Martin Beck. "Mohl bys mi teď říct, jaká je souvislost mezi případem Tereza a tím, že Stenström byl před čtyřmi týdny při hromadné vraždě v autobuse zastřelen?"

"Moment. Co bylo potom?"

"Stockholmská policie provedla nejrozsáhlejší pátrání, jaké tenhle stát pamatuje. Vyšetřování se rozrostlo do gigantických rozměrů. Tady to vidíš. Vyslechli několik set osob, které Terezu Camaráo znaly nebo s ní přišly do styku, ale kdo se s ní setkal naposled, to nezjistili. Během posledního týdne, než byla nalezena mrtva, nezanechala vůbec žádné stopy. Předtím strávila noc s nějakým chlapíkem v hotelu na Novomostecké ulici a následující den se s ním rozešla o půl jedné v nějaké vinárně na ulici Mistra Samuela, a to byla poslední stopa. Tečka, konec.

Potom vyslídili všechna auta typu CV-4. Nejdřív ve Stockholmu; protože svědkové tvrdili, že měl v poznávací značce A. Pak zjišťovali všechna osobní auta toho typu v celostátním měřítku pro případ, že měl falešnou poznávací značku. Trvalo to skoro rok. A nakonec dokázali, doopravdy dokázali, že ve Stadshagenu o půl dvanácté večer devátého června devatenáct set padesát jedna z té spousty prověřovaných aut nemohlo stát ani jedno..."

Kollberg

nešťastně vzdychl a znechuceně listoval v hromadách hlášení.

"Tohle prohlédnout, na to budeme potřebovat nejmíň týden," řekl.

"Nejmíň. Znáš hlavní fakta?"

"Ne. Ani v nejhrubších rysech."

"Je tu někde přehledný výtah. Nebo já ti to shrnu."

Kollberg přikývl. Martin Beck se ještě hrabal v papírech a řekl:

"Fakta toho případu jsou celkem dost jasná a jednoznačná. A jednoduchá. Jenže v tom je právě ta potíž."

"Tak spusť," řekl Kollberg.

"Ráno desátého června devatenáct set padesát jedna, tedy před více než šestnácti lety, našel člověk, kterému se zaběhla kočka, v křoví poblíž sportovního hřiště ve Stadshagenu na Kungsholmenu mrtvolu ženy. Byla nahá a ležela na břiše s rukama podél těla.

Vyšetřením soudního lékaře se zjistilo, že byla asi před pěti dny uškrcena. Tělo bylo poměrně zachovalé, pravděpodobně bylo uloženo v mrazírně nebo podobně. Vcelku to vypadalo na vraždu z vilnosti, ale jelikož uplynula tak dlouhá doba, nenašel obducent žádné stopy, které by se vší určitostí ukazovaly na pohlavní násilí."

"Což by právě byla vražda z vilnosti," poznamenal Kollberg.

"Ano. Ohledání místa činu ale ukázalo, že tam mrtvola ležela nanejvýš dvanáct hodin, což později potvrdili svědkové, kteří prošli kolem křoví předtím a byli by určitě mrtvolu zahlédli, kdyby tam byla. Našla se taky vlákna a částečky textilního materiálu nasvědčující tomu, že tam byla odvezena v šedé dece.

Bylo tedy jasné, že místo, kde byla nalezena, nebylo místo činu, a že mrtvola byla hozena do křoví až po vraždě. Pachatel se vůbec nenamáhal zakrýt ji mechem, větvemi nebo podobně. To by snad bylo všechno... vlastně ne, ještě dvě věci. Několik hodin před smrtí nic nejedla. A pachatel nezanechal žádné stopy ani v podobě šlépějí, ani jinak."

Martin Beck obrátil několik listů a očima přelétával strojem psaný text.

"Hned týž den zjistili její totožnost. Jmenovala se Tereza Camaráo. Bylo jí dvacet šest a narodila se v Portugalsku. Do Švédska přišla v pětačtyřicátém roce a téhož roku se vdala za Portugalce jménem Henrique Camaráo. Byl o dva roky starší než ona a pracoval nejdřív jako lodní telegrafista, pak námořnického života nechal a stal se radiotechnikem. Tereza Camaráo se narodila v Lisabonu devatenáct set dvacet pět. Podle zpráv, které jsme získali od portugalské policie, pocházela z dobré rodiny s velmi dobrou pověstí. Vyšší střední vrstva. Do Švédska přijela studovat, následkem války poněkud opožděně. Ale ze studií sešlo.

Seznámila se s Henriquem Camaráo a vdala se. Děti neměli. Bydleli v Torově ulici a zřejmě měli docela slušné příjmy."

"Kdo zjistil její totožnost?"

"Policie, přesněji řečeno oddělení pro mravnostní delikty. Tam ji totiž v průběhu posledních dvou let jejího života dobře znali.

Patnáctého května čtyřicet devět vzhledem k okolnostem se fakticky podařilo zjistit přesné datum - nastal v jejím životě naprostý zlom. Opustila domov - tak to tady stojí - a od té doby se pohybovala v podsvětí. Z Terezy Camaráo se zkrátka a dobře stala děvka. Byla nymfomanka a v průběhu těch dvou let stačila vystřídat několik set mužských."

"Vzpomínám si na to," řekl Kollberg.

"A teď přijde finesa celého příběhu. Během tří dnů sehnala policie tři svědky, kteří den předtím o půl dvanácté viděli na Kungsholmské ulici u vjezdu na cestu, u které byla mrtvá nalezena, zaparkované auto. Všichni tři byli muži. Dva z nich jeli kolem v autě a jeden šel pěšky. Ti dva, co jeli autem, viděli navíc někoho u zaparkovaného auta stát. Vedle toho stojícího člověka ležel na zemi předmět velikosti lidského těla zabalený do něčeho, co vypadalo jako šedivá deka. Třetí svědek šel kolem o několik minut později a viděl jenom to zaparkované auto. Popisy byly nejasné: Pršelo, ten člověk stál ve stínu, a jediné, co svědkové mohli s určitostí říci, bylo, že byl poměrně vysokého vzrůstu. Jak se ukázalo, představovali si pod tím výšku od sto čtyřiasedmdesáti do sto pětaosmdesáti, což odpovídá devadesáti procentům mužské části obyvatelstva.

"Ale..."

"Pamatuješ si z toho tolik, aby ti bylo jasné, proč se tím případem Stenström zabýval?"

Kollberg přikývl.

"Protože to byl nejtěžší případ, který si mohl vybrat."

"Právě. Ze všech beznadějných případů ten nejbeznadějnější. Chtěl jednou provždy ukázat; co dokáže."

"A nakonec se dal zastřelit. To je k zbláznění. A jak to souvisí s vraždou v autobuse?"

Martin Beck neodpověděl. Mlčeli až do chvíle, kdy se přecpanými ulicemi dostali až do Västbergy a zaparkovali v rozježděném sněhu před policejní budovou Jih.

"Je vůbec ještě možné ten případ rozluštit?" zeptal se Kollberg.

"Tomu nevěřím," odpověděl Martin Beck.

"Bydlí Äsa ještě u vás?"

"Bydlí. Jenom se mě teď, prosím tě, nezeptej, jestli jsem si doma zřídil harém. Na to se mě totiž už ptal pan Larsson."

Martin Beck kýchl.

"Pozdravpámbu," řekl Kollberg. "Málem jsem ho vyhodil oknem."

Kollberg je pravděpodobně jedním z mála lidí, kteří by to dokázali, pomyslel si Martin Beck.

"Děkuju," řekl.

"Za co?"

"Za to pozdravpámbu."

"Aha: Neznám tolik lidí, co jsou tak dobře vychovaní, že za to děkují. Jednou jsem měl takový zvláštní případ. Jeden fotograf od novin zmlátil manželku a vyhnal jí na sníh, protože mu nepoděkovala, když řekl pozdravpámbu: Na Silvestra. Byl opilý."

Chvilku stál zticha. Pak řekl váhavě:

"Už z ní asi víc nedostanu. Myslím z Äsy."

"Ještě že víme, co Stenström dělal," poznamenal Martin Beck.

Kollberg se na něho překvapeně podíval.

"Jak to, že to víme?"

"Víme to. Zabýval se případem Tereza. To je jasné jako facka."

"Zavražděním Terezy?"

"Ano. To ti ještě nedošlo?"

"Ne. To mi tedy nedošlo. Přesto jsem uvažoval o všech případech za posledních dvacet let. Proč jsi nic neřekl?"

Martin Beck se na Kollberga podíval a zamyšleně kousl do tužky.

Mysleli na totéž a Kollberg to převedl do slov:

Telepatie k vzájemnému dorozumívání nestačí."

"To je fakt," řekl Martin Beck. "Případ Tereza je navíc, šestnáct let starý. A ty jsi u toho nebyl. Vyšetřovala to od začátku do konce jenom stockholmská policie. Jediný, který tu z té doby zbyl, je asi Ek."

"Už sis prohlédl spisy?"

"Ne. Jenom prolistoval. Je toho několik tisíc stran. Jsou ve Västberze. Zajedeme se na to podívat?"

"Ano. Musím si to zopakovat."

V autě se Martin Beck zeptal:

V budově na Kungsholmské ulici ho čekali Gunvald Larsson a pátrání, kterému už se pomalu nedalo říkat ani hádání z ruky, jak den předtím vlídně poznamenal Hammar.

"Jaké má Ture Assarsson alibi?" zeptal se Gunvald Larsson.

"Má nejneotřesitelnější alibi, jaké znají dějiny kriminalistiky," odpověděl Martin Beck. "Měl právě řeč, kterou poslouchalo pětadvacet osob, a to v hotelu v Södertálje."

"Aha," řekl nevesele Gunvald Larsson.

"Kromě toho si nedovedu představit, že by si Gösta Assarsson nevšiml, jak jeho vlastní bratr nastupuje do autobusu se samopalem pod kabátem."

"Musel to být kabát dost široký, když se pod něj vešla em sedmatřicítka. Pokud si ji nepřines v kufru."

"To máš vlastně pravdu," řekl Martin Beck.

"Mně se to někdy stává, že mám v něčem pravdu."

"Naštěstí," řekl Martin Beck. "Kdybys předevčírem nebyl měl pravdu, tak jsme teď byli v pěkné bryndě."

Ukázal na Gunvalda cigaretou a dodal:

"Jednoho krásného dne si to zavaříš, že se z toho nevymotáš, Gunvalde."

"Neměj strach," odpověděl Gunvald Larsson a odešel z místnosti.

Ve dveřích potkal Kollberga, který před ním rychle uhnul.

Kollberg se za mizejícími Gunvaldovými širokými zády otočil, díval se za nimi a zeptal se:

"Tomu beranovi něco přelítlo přes nos, co? Má špatnou náladu?"

Martin Beck přikývl.

Kollberg šel k oknu a zadíval se ven.

"Já se z toho zblázním," řekl.

Kollberg vytáhl papír ze stroje a řekl:

"Ty. Cože? Já?"

"Ano, ty. Ve středu po tom, co tu byla Plavá Malin."

Martin Beck se na Kollberga zmateně díval.

"To je divné," řekl. "Úplně jsem na to zapomněl. Ale je to hloupost dávat takový úkol Norrlanďanovi, který netrefí ani na Stureplan."

Nordin se zatvářil dotčeně, ale v duchu dával Martinu Beckovi za pravdu.

"Rönne," řekl Martin Beck, "zjisti, kam Gäransson chodil, s kým se stýkal a co dělal. A pokus se sehnat toho Björka, u kterého bydlel."

"Ano," řekl Rönn.

Právě pořizoval seznam všech myslitelných výkladů Schwerinových posledních slov. Seznam začínal slovy ‚jdu, raku, au‘ a končil ‚dám rukám kraj‘.

Všichni byli zahloubáni do práce.

V noci z neděle na pondělí Martin Beck téměř nezamhouřil oko a ráno vstal o půl sedmé. Bylo mu špatně od žaludku, a když se svou dcerou vypil v kuchyni kakao, bylo mu ještě hůř. Nikdo další z členů rodiny se ještě neukázal. Jeho žena mívala po ránu výborný spánek a syn to zřejmě zdědil po ní, protože mu včasná ranní docházka do školy působila velké obtíže.

"Na co myslíš, táto?" zeptala se Ingrid.

"Na nic," odpověděl jen tak ze zvyku.

"Už jsem tě aspoň půl roku neviděla se zasmát."

Martin Beck vzhlédl od kakaa; podíval se na svou dceru a pokusil se o úsměv. Ingrid byla ohromné děvče, ale ani to není důvod k smíchu. Vstala a šla si pro učení. Když měl Martin Beck na sobě kabát, klobouk a přezůvky, stála už s rukou na klice a čekala na něho. Vzal jí tašku. Byla to stará, odřená taška, celá polepená pestrými severovietnamskými nálepkami.

Byl to takový zvyk. Před devíti lety nesl Ingrid školní tašku, když šla do školy poprvé, a dělal to dodnes. Tehdy se ho držela za ruku. Byla to docela malá ruka, teplá, zpocená a rozechvělá rozrušením a očekáváním.

Kdy ji to vlastně přestal vodit za ruku? Nevzpomínal si.

"Na Štědrý večer se ale zasměješ," řekla.

"Opravdu?"

"Uvidíš. Až dostaneš ode mne dárek."

Svraštila obočí a dodala: "Určitě."

"Co bys vlastně chtěla k vánocům ty?"

"Koně."

"A kam ho dáš?"

"To nevím. Ale chci ho."

"Víš, kolik takový kůň stojí?"

"Bohužel vím."

Rozloučili se.

Konec dvacáté třetí kapitoly Dvacátá čtvrtá kapitola

Ulí Nordin pobíhal po městě ve svém mysliveckém klobouku a lodenovém plášti a už třetí večer se snažil navázat spojení se stockholmským podsvětím. Vymetal hospůdky a kavárny, restaurace a taneční síně, o kterých mu Plavá Malin řekla, že tam Göransson chodil.

Někdy jel autem. V pátek večer si zajel na Mariánské náměstí, středisko černého obchodu s narkotiky. Zůstal sedět v autě a pozoroval, co se na náměstí děje. A viděl dva muže, kteří seděli v autě a sledovali, co se na náměstí děje. Neznal je, ale zřejmě to byla hlídka z místního okresu v civilu nebo detektivové z protinarkotického oddělení.

O muži jménem Nils Erik Gäransson se na těchto výpravách nedověděl nic nového. Jeho jediným úspěchem bylo, že si ve dne doplnil některé údaje, které získal od Plavé Malin, a to z rejstříku obyvatel, z farních matrik, v námořnických zprostředkovatelnách práce a od někdejší Gäranssonovy manželky, která bydlela v Boräsu a na svého bývalého manžela téměř úplně zapomněla. Neviděla ho, jak říkala, už dvacet let.

V sobotu ráno hlásil své skromné výsledky Martinu Beckovi. Pak si sedl a napsal dlouhý a teskný dopis manželce v Sundsvallu. Tu a tam přitom vrhl provinilý pohled na Rönna a na Kollberga, kteří seděli u svých psacích strojů a soustředěně pracovali.

Ještě než stačil dopis dopsat, vešel Martin Beck.

"Který pitomec tě to poslal běhat po městě?" zeptal se. Nordin rychle přikryl dopis kopii hlášení. Právě napsal "a Martin Beck je den ze dne divnější a mrzutější".

Ture Assarsson a muž, který vystoupil z auta se zahraničním číslem, stáli u kancelářského stolu naproti sobě. Lidově řečeno vypadali, jako kdyby do nich uhodil hrom. Právě před okamžikem otevřeli kufr, který ležel na stole mezi nimi.

Gunvald Larsson zamával pistolí, aby šli dál od stolu, a zároveň dokončil myšlenku, kterou začal na chodbě: ...ale to nevadí, k námořnictvu mě vezmou vždycky. Levou rukou zvedl sluchátko, položil je vedle telefonu a vytočil číslo 900 00, aniž sklonil služební pistoli. Neřekl ani slovo. Ti dva taky neřekli ani slovo..Nebylo třeba.

V cestovním zavazadle bylo dvě stě padesát tisíc pilulek značky Ritalina. Na černém trhu narkotik představovaly hodnotu přibližně jednoho miliónu švédských korun:

Gunvald Larsson přišel domů do svého bytu v Bollmoře ve tři hodiny v neděli ráno. Byl starý mládenec a bydlel sám. Jako obvykle strávil dvacet minut v koupelně, pak si oblékl pyžamo a vlezl si do postele: Otevřel román Övra Richtera-Fricha, který měl právě rozečtený, ale už po několika minutách jej odložil a sáhl po telefonu.

Měl bílý telefon typu kobra. Obrátil jej dnem vzhůru a vytočil číslo Martina Becka.

Gunvald Larsson měl zásadu nikdy doma nemyslet na práci, a pokud jeho paměť sahala, dosud nikdy ve služební záležitosti netelefonoval z postele.

Volaný se ozval už po druhém zazvonění.

"Ahoj. Už jsi to slyšel o tom Assarssonovi?"

"Jo."

"Právě mě něco napadlo."

"Co?"

"Že jsme nepomysleli na jednu možnost. Stenström jasně sledoval Göstu Assarssona. A ten, kdo střílel, zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se Assarssona i Stenströma, který ho sledoval.

"Něco na tom je," řekl Martin Beck.

Gunvald Larsson se mýlil, přestože právě zavedl vyšetřování na pravou stopu.

Byla sobota půl jedenácté večer a Gunvaldu Larssonovi byla zima, přestože měl na sobě svůj nejteplejší kabát, kožešinovou čepici, lyžařské kalhoty a lyžařské boty. Stál naproti domu u číslo 53

na Tegnérově ulici a ani se nepohnul. Stál tak nehybně, jak to dovede jedině policista. Nestál tam náhodou. Ve tmě ho téměř vůbec nebylo vidět. Stál tam už čtyři hodiny a nebylo to poprvé.

Prostál tu takhle už deset večerů, ne-li jedenáct.

Čekal, až v určitých oknech, která sledoval, zhasnou světlo.

Čtvrt hodiny před půlnocí najednou před vchodem do domu šikmo naproti zastavil šedivý mercedes se zahraničním číslem. Vystoupil z něho muž, otevřel kufr a vyndal cestovní zavazadlo. Pak přešel chodník, odemkl dveře do domu číslo 53 a vešel. Dvě minuty nato se za staženými záclonami dvou oken v přízemí rozsvítilo světlo.

Gunvald Larsson dlouhými, rychlými kroky přešel ulici. Už před dvěma týdny si vyzkoušel zámek. Odemkl, vešel do domu, svlékl si zimník, pečlivě jej složil, položil na zábradlí mramorového schodiště a kožešinovou čepici na něj: Pak si rozepnul sako a pravou ruku položil na pistoli zastrčenou za okraj kalhot.

Už dávno si zjistil, že se dveře otvírají dovnitř. Díval se na ně pět vteřin a řekl si: Když je vylomím a vejdu bez platné příčiny, bude to porušení služební povinnosti a pravděpodobně budu suspendován, nebo mě rovnou vyhodí.

Pak kopl do dveří.

"Ano. Aspoň většinou."

"A o čem?"

"O všem možném."

"Nevzpomínáte si, jestli Stenströma něco zvlášť zaujalo?"

Muž se zamyslel a zavrtěl hlavou.

"Povídali jsme si jen tak. Ale že bychom byli mluvili o něčem zvláštním, to ani nevím. O čem by to mělo být?"

"To já právě taky nevím."

Kollberg vytáhl zápisník, který mu dala Äsa, a ukázal mu jej.

"Neříká vám tohle něco? Proč si třeba do tohohle zápisníku zapsal jméno Morris?"

Birgersson se rozzářil.

"To jsme se asi právě bavili o autech. Já totiž měl morrise osmičku, to je ten velký model, jestli ho znáte. A zřejmě jsem se mu o tom musel zmínit."

"Aha, tak proto. Kdybyste si na něco vzpomněl, tak mi, prosím vás, ihned zavolejte. Kdykoli. Třeba v noci."

"Bylo to hodně staré auto; ten můj morris, a nevypadalo zrovna, moc k světu, ale jezdilo dobře. Moje, žena se za to auto styděla. Říkala, že v takové kraksně jezdit nebude, když všichni ostatní lidi mají nové."

Zamrkal a zmlkl.

Kollberg rychle ukončil rozhovor. Když dozorce Birgerssona odvedl, přišel do místnosti mladý lékař v bílém plášti.

"Jaký jste z něho měl dojem?" zeptal se.

"Působil docela slušně."

"Ano," řekl lékař, "je to výborný chlapík. A stal se jím díky tomu, že se zbavil té potvory, kterou měl za ženu."

Kollberg se na něho dlouze podíval, sebral své poznámky, strčil si je do kapsy a šel:

"Děkuju," řekl Rönn.

Položil sluchátko a zamyšleně si prohlížel své poznámky. Po zralé •úvaze se rozhodl, že výsledek na vedení pátrací skupiny nepřednese. Alespoň ne hned.

Když Kollberg přijel na Langholmen, byly teprve tři čtvrtí na tři, ale venku už se setmělo. Byla mu zima a vězeňské prostředí mu na náladě nijak nepřidalo. Holá místnost pro návštěvy byla ponurá a nehostinná. Zatímco čekal, až přivedou Birgerssona, chodil sem a tam ode zdi ke zdi. Muž jménem Birgersson, který zabil svou ženu, byl podroben zvláštnímu vyšetření na klinice soudní psychiatrie. Měl být zproštěn trestu a převeden do některého ústavu.

Asi po čtvrthodině čekání se otevřely dveře a dozorce v tmavomodré uniformě pustil dovnitř drobného mužíka kolem šedesátky s prořídlými vlasy. Muž zůstal stát hned u prahu, usmál se a zdvořile se uklonil. Kollberg k němu šel a podali si ruce.

"Kollberg."

"Birgersson."

Byl to sympatický chlapík a Kollberg se s ním snadno rozhovořil.

"Kriminální asistent Stenström? Samozřejmě že se na něho pamatuju. To byl sympatický pán. Pozdravujte ho ode mě."

"Je mrtev."

"Mrtev? To není možné! Takový mladík... Jak se to stalo?"

"O tom s vámi právě chci mluvit."

Kollberg mu dopodrobna vysvětlil, oč mu jde.

"Odposlouchal jsem si všechny výslechy," řekl nakonec.

"Ale jistě jste neměli magnetofon zapnutý třeba při jídle, nebo když, jste pili kávu a podobně?"

"To máte pravdu."

"A jistě jste přitom spolu mluvili?"

Rönn kývl hlavou a udělal si poznámku. Pak se tužkou poškrábal na nose a poslouchal další výklad.

"Jsem ovšem přesvědčen," pokračoval expert, "že tyto hlásky dohromady tvoří větu, která se skládá z několika slov."

"A jak zní ta věta?" zeptal se Rönn a přichystal se, že začne psát.

"Těžko říct. Opravdu těžko. Mohlo by to být například, jdu, raku, au nebo ,dej, ruku, au."

"Dej ruku, au?" podivil se Rönn.

"Ano, ovšem to je jenom příklad. A pokud jde o odpověď na druhou otázku..."

"Jalson?"

"Vám se zdálo, že říká Jalson? Velice zajímavé. Já mám ovšem jiný názor. Dospěl jsem k závěru, že to jsou dvě slova, a to ,jak a ,alson."

"A co by to mělo znamenat?"

"Jedna možnost je, že to je nějaké jméno. Alson nebo třeba Elson.

E jako Emil."

"Jak Alson? Jak Elson?"

"Ano. Právě tak. Vy dokonce vyslovujete "l" podobně jako on.

Třeba mluvil stejným dialektem jako vy?" Expert opět udělal pauzu. Po chvíli pokračoval:

"Že by se někdo jmenoval Jak Alson nebo Jak Elson je ovšem svrchovaně nepravděpodobné, nemám pravdu?"

"Máte," řekl Rönn.

"Ano. Tak to by bylo všechno. Expertizu vám samozřejmě pošlu i písemně a přiložím k ní účet. Chtěl jsem vám to říct telefonicky pro případ, že to spěchá."

Vzal sluchátko z pravé ruky do levé a přitáhl si blok papíru.

"Vy jste Norrlanďan, že?"

"Ano: "

"O vaše otázky ovšem vlastně nejde. Spíš o ty odpovědi. V první řadě jsem se pokusil vyloučit všechny vedlejší zvuky. Šumy, zvuky kapek a podobně."

Rönn čekal s tužkou v ruce.

"Pokud jde o první odpověď, tu, která následovala po otázce, kdo střílel, lze tu zřetelně rozeznat čtyři souhlásky, a sice d, n; r a k."

"Ano," přisvědčil Rönn.

"Po zevrubnější analýze jsem mezi těmito souhláskami i po nich zaznamenal určité náznaky samohlásek a dvojhlásek. Například mezi d a n je hláska u. nebo a."

"Takže by to bylo danrk?" zeptal se Rönn.

"Tak by to mohlo znít nevycvičenému uchu," řekl expert. "Dále tu lze rozeznat, domnívám se, velmi tiché au, a to po souhlásce k."

Takže danrk au?" "

"Tak nějak, ovšem to au zní mnohem slaběji." Expert udělal pauzu.

Pak řekl zamyšleně:

"Ten člověk nebyl v dobrém zdravotním stavu, že?"

"To nebyl."

"Takže se nedá vyloučit, že měl bolesti, že?"

"To asi měl," přisvědčil Rönn.

"Vida," řekl expert v dobré míře, "tím se nám ovšem vysvětluje, proč řekl au."

Melander dumal, kdy a kde viděl nebo slyšel jméno Nils Erik Göransson.

Gunvald Larsson hloubal nad tím, kde bratři Assarssonovi berou tolik peněz.

Kollberg se trápil otázkou, čím mohl poloviční šílenec jménem Birgersson, který zabil svou ženu, rozveselit Stenströma.

Nordin se plahočil, aby našel souvislost mezi Göranssonem, hromadnou vraždou v autobuse a garáží v Hägerstenu:

Ek prohluboval své znalosti o červeném dvoupatrovém autobuse a věnoval se tomu do té míry, že se s ním nedalo mluvit o ničem jiném než o elektrických obvodech a seřizování stěračů.

Mánsson přejal Gunvaldovy mlhavé představy, že Mohammed Busie musel v případu hrát jakousi klíčovou roli prostě proto, že byl Alžířan, a proto se pustil do systematického shromažďování zpráv o celé arabské kolonii ve Stockholmu.

Martin Beck myslel jenom na Stenströma, na to, čím se zabýval, jestli někoho sledoval a jestli ho sledovaný zastřelil. Tyto úvahy nevedly k žádným přesvědčivým závěrům. Dal by se poměrně zkušený policista opravdu zastřelit od toho, koho sledoval? A ještě k tomu v autobuse?

Rönn se zase nemohl vymotat z úvah o tom, co mu těsně před smrtí řekl Schwerin.

Právě dnes odpoledne mluvil se zvukovým expertem z rozhlasu, který se pokusil zvuky natočené na pásku analyzovat.

Expert si dal na čas, ale konečně byl tedy připraven svůj posudek předložit.

"Nebyl to zrovna bohatý materiál k analýze," řekl. "Ale přesto jsem dospěl k určitým závěrům. Chcete je slyšet?"

"Ano," řekl Rönn.

"Co je to vlastně za firmu?"

"Dováží všelijaké hlouposti; zřejmě bere všecko, co se vyplácí.

Od jeřábů až po vánoční stromky z umělé hmoty."

"Cože, vánoční stromky z umělé hmoty?"

"To je dneska ohromný artikl. Bohužel."

"Zjistil jsem si, co ti dva pánové a ta jejich firma v posledních letech platili na daních."

"Kolik?"

"Asi tak třetinu toho, co platím já nebo ty. A když si to srovnám s tím, jak to mají doma zařízené..."

"No?"

"Mám sto chutí požádat o povolení k prohlídce kanceláře té firmy."

"Na podkladě čeho?"

"To právě kdybych věděl."

Martin Beck pokrčil rameny. Gunvald Larsson šel ke dveřím. Na prahu zůstal stát a otočil se.

"To musel být pěkný prevít, ten Assarsson. A ten jeho brácha nebude o nic lepší."

Za chvilku se ve dveřích objevil Kollberg. Vypadal unaveně a měl zarudlé oči.

"Co děláš?" zeptal se ho Martin Beck.

"Poslechl jsem si pásky se Stenströmovými výslechy Birgerssona.

Toho, co zabil svou ženu. Trvalo mi to celou noc."

"Bylo tam něco?"

"Ne. Vůbec nic. Pokud mi ovšem něco neušlo."

"To se nikdy nedá vyloučit."

"Mockrát děkuju za upozornění," řekl Kollberg a bouchl dveřmi.

Martin Beck se opřel lokty o stůl a dal hlavu do dlaní. Byl pátek osmého prosince. Od vraždy uběhlo pětadvacet dní a vyšetřování se prakticky nehnulo z místa. Navíc se mu zdálo, že tým vyšetřovatelů je v rozkladu: Každý se chytal něčeho jiného.